V každé kapitole jeden jedovatý keř. Obrázek, popis rostliny a pohádka, která ji dětem přiblíží. Napínavý příběh skloubený s naučnými prvky. Mám jedinou pochybnost – zda ho zařadit mezi dětskou beletrii nebo naučnou literaturu.
Název Zákeřné keře nabádá k ostražitosti. Autorka Daniela Krolupperová vsadila na líbezné postavy malých víl, které děti příběhem provázejí. Jednu z nich, krásnou Vincencii, zlý čaroděj Rulík zaklel a ona teď leží mezi stébly trávy, jako by ji zasáhl jedovatý šíp. Vedle ní můžete vidět věneček spletený ze suchých větviček. Nejsou to větvičky ledajaké, ale každá z nich pochází z nějakého jedovatého keře. Které dítě by nechtělo, pokud by to bylo možné, aby víly kouzlo věčného spánku zlomily a malá Vincencie aby povstala? Je to možné!
Metoda osvobozování víly je způsob, jakým se děti seznamují s jednotlivými jedovatými rostlinami. Víly mají jedinou noc na to, aby prošly obrovskou zahradu, našly konkrétní jedovatý keř a vrátily mu větvičku. V každém keři žije jeden skřítek. Jakmile keřoví skřítci dostanou zpátky své větvičky, vezmou si zpět i nebezpečný jed. Myslím, že tento způsob seznamování s rostlinami je velmi pěkně promyšlený.
Každá jedovatá rostlina je vyobrazena a popsána. U některých nechybí ani informace o délce listů v centimetrech a o počtu laloků. Tyto popisy mají informační charakter a s pohádkovým dějem nesouvisí, proto jsem uvažovala o zařazení mezi naučnou literaturu. Za každou kapitolou jsou otázky, které vedou k zamyšlení a upevnění znalostí.
Kniha dětem ukazuje, že některé rostliny jsou sice krásné, musíme si na ně ale dávat pozor, protože jsou nebezpečné. Po přečtení publikace by měly vědět, že ochutnávat bobulky z neznámých keřů by se jim nemuselo vyplatit. Knihu vydalo nakladatelství Portál. Je určena dětem mladšího školního věku, pedagogickým pracovníkům i rodičům.
Ukázka:
Víly jako obvykle tiše a polehoučku tančily kolem jezírka. Když na věžních hodinách odbila půlnoc, víla Vincencie najednou padla na zem. Zůstala ležet bez hnutí v trávě. Ostatní víly se k ní hned seběhly, aby jí pomohly.
„Vincencie! Co je ti? Co se stalo?“ volaly polekaně jedna přes druhou. Ale Vincencie neodpovídala.
(str. 9)
